Obvykle chápán dvěma způsoby: (1) jako jazyk, který si člověk osvojil v životě jako první (angl. first language, běžně zkráceně označován jako L1), (2) jazyk, se kterým se člověk sám identifikuje, tj. ke kterému má nejbližší vztah. Pro účely sčítání lidu v České republice v roce 2011 byl m.j. definován na sčítacím formuláři jako „jazyk, kterým s danou osobou mluvila matka nebo osoby, které ji vychovaly“, tedy jako m.j. v prvním smyslu. V jiných zemích je však zažité jiné pojetí. Např. lidé z postsovětských zemí, kteří znají m.j. častěji pod názvem „rodný jazyk“, za něj považují jazyk, který je jejich etnickým dědictvím, tj. m.j. ve druhém smyslu. Např. mnozí Bělorusové považují za svůj rodný jazyk (rodnaja mova) běloruštinu, ačkoliv jejich prvním osvojeným jazykem byla ruština, a běloruštinu se naučili až ve škole. Tím lze ilustrovat obecný závěr, že jeden a tentýž člověk může mít podle různých definic různé m.j. V odborném diskurzu se proto místo výrazu m.j. preferuje jednoznačnější termín první jazyk (L1). Mezi neodborníky se má někdy za to, že m.j. je také jazyk, který člověk nejlépe ovládá n. který běžně používá, ale tak to být nemusí – někteří lidé svůj m.j. víceméně zapomněli n. jím v aktuální fázi svého života téměř n. vůbec nemluví.

M.j. nemusí být jen jeden; někteří lidé jich mají dva či více. Obě situace jsou typické pro imigranty, osoby z imigrantských a jazykově smíšených rodin n. pro obyvatele multilingvních území. Ve sčítání lidu v r. 2011 deklarovalo dva m.j. téměř 260 tisíc osob, tj. 2,5 % obyvatel ČR (Český statistický úřad). Zda obyvatelé Česka svými m.j. také běžně mluví, nebylo ve sčítání zjišťováno. M.j. je pro člověka velmi důležitý, protože prostřednictvím něj v dětství poznával svět a spojoval ho s jeho nejbližšími osobami. Otázka role m.j., resp. prvního jazyka, ve školní výuce je proto stále jedním z intenzivně diskutovaných témat.